Hyori

Drop

See? He´s alive. Human won´t die that easily…
Drop byl film, na který jsem se těšila, jak feťák na svou dávku. Viňte člověka, co má úchylku na delikventy v akci a Hirokiho Narimiyu. Ačkoliv byl film v kinech k vidění již loni v březnu, titulky se zjevily, až teď. Téměř po roce. A to byl moment, kdy všechny povinnosti šly stranou a já si s lehce špinavým svědomím rozhodla tuhle bláznovinu užít.

 
Hiroshi Shinanogawa strávil asi příliš časů čtením mangy a svůj otakismus dorazil do extrémního stádia. Chlapec z prestižní soukromé střední školy se po vzoru svého hrdiny z mangy Be-Bop High School rozhodne prásknout se vším a přestoupit na státní školu. A to s jediným úmyslem - stát se právoplatným členem gangu. To, že jeho představy a realita se jako obvykle liší, není překvapující. Nehledě na to, že odvahy a bojechtivosti/schopnosti taky moc nepobral. Ale držka mu mele, a to někdy stačí.

 
Takže se nikdo nediví, když si ho hned první dni vyhmátne místní boss a jeho poskoci, přes tu držku mu dají, ale posléze ho v nějakém okouzlení alias pomatení smyslů vezmou mezi sebe. Takže násilím poměrně nepoznamenaný Hiroshi se zařadí po bok týpka, co trpí kleptomanií, permanentního alkoholika (co jiného ta nonstop flaška v ruce mohla znamenat) a bosse Tatsuyu, což je psychopat, jehož náplní života je nakopávat lidem prdel. A Hiroshi místo toho, aby posbíral zbytky rozumu a urychleně se vrátil, kam patří, s nimi zůstane. A učí se s nimi i za ně bojovat, dostávat se do průserů, trochu i tu hodnotu přátelství a bla bla.

Drop je docela zajímavý mix Crows Zero a Gokusenu. Abych vlastně řekla pravdu, tak mezi nimi tvoří takový hezký střed. Profesor typu Yankumi chybí (Jaysus budiž pochválen), nedýchá z toho ten nechutný moralistický podtext, který jsem po jisté době sledování Gokusenu měla problém ustát, a který ani krásní herci nezachránili. Rvačky jsou naopak vcelku realistické, byť kalibru CZ nedosahují. Ale to není nic, co by nešlo v pohodě přejít. Krev je fajn, ale příběh je občas ta lepší varianta. Ten se soustřeďuje (kromě bitek) hlavně na samotného Hiroshi a vývoj a adaptaci jeho charakteru.

Kromě delikventského prvku mě k tomuhle filmu přitáhlo jedno jméno, no možná vlastně dvě. Řekněme, že Narimiya Hiroki je jméno, které je obvykle zárukou kvality. Nehledě na to, že pro něho mám opravdu slabost. Nicméně v Drop se zjevil právě jako jedna z hlavních postav Hideshi, a zase jednou dokázal, že tenhle typ rolí je mu psaný na míru. Trošku bláznivý, hodně ukecaný, s dokonalou mimikou. Sekundoval mu Hiro Mizushima jakožto boss gangu Tatsuya. Nebijte mě, ale Hiro je ikemen (tím nechci říct, že Hiroki není). A ikemen jakožto takový je souzen do rolí princů ochranářů a rozkošných typků. Ne do rolí, kde kope do lidí, nadává lidem, je hrubý a je vlastně naprostý opak všeho v čem jsem ho zatím viděla. Ne, že by to nezahrál dobře. Ale prostě mi tam tak zcela neseděl.
 
Ve filmu se ale objeví více známých tváří. Jednak v samotné skupině kolem dvou hlavních herců, ale i v roli jejich nepřátel. Příkladem budiž Yusuke Kamiji, který si předtím zahrál třeba v Crows Zeru nebo Rookies, ale i v prvním Gokusenu. Nebo Kazuki Namioka, který se objevil v Crows Zero II.

 
Verdikt? Drop je rozhodně příjemná oddychovka - na období zkouškového naprosto ideální. Není třeba využívat šedou kůru mozkovou, aby byl pochopen děj a pobaví. A ne, není to černý humor, jak v CZ, ale naopak takový ten příjemný středoškolský humor typu Gokusenu. Vzhledem k tomu, že je to film, se nestíhá opakovat a vykrádat sám sebe. Navíc je tam opravdu pár scén, které mě poslaly dolů ze židle. Plus kvalitní herecké obsazení. Plus výborný soundtrack. I ta trocha romantiky se tam najde. Já říkám jo, omrkněte to.
 

Hyori

Real Clothes

If you wear boring clothes, you'll lead a boring life…

Západní svět má svého Ďábla, co nosí Pradu. Korejci mají svůj Style. A Japonci mají své dorama Real Clothes. Všechny tři mají skoro stejné téma, různé zpracování a všechny tři rozhodně stojí za to. O Ďáblovi se zmiňovat nebudu, o Style, už jsem se rozepsala. Teď se pojďme podívat na jdorama, která nese název Real Clothes a na obrazovkách se objevila v 2009.

 
Dobrovolně přiznávám, že jsem tak trochu závislá na oblečení a ke své posedlosti botami se raději vyjadřovat nebudu. Jsou lidé, kteří jsou z ní ještě stále trochu v šoku. Nicméně jsem tím chtěla uvést to, že pokud se někde zjeví nějaké drama, které se týká hadříků a módního světa, tak mi opravdu utéct nemůže. S Real Clothes, které má příjemných 11 dílů je ale jediný problém. Ještě před samotnou sérií bylo vydáno SP.
Ke kterému *dosaďte si vhodné sprosté slovo* nejsou titulky. Ale to není zas tak důležité, protože dorama samotné je pěkně ucelené.

Děj není nijak převratný, třetí variace na stejné téma. Amano Kinue je typická šedá myška, na kterou byste šlápli a možná si toho ani nevšimli. A ona by se vám pak ještě omluvila. Pracuje v obchoďáku v oddělení ložního prádla, Louise Vuittona by nepoznala, ani kdyby ji praštil po hlavě, má opravdu rozkošného přítele a je šťastná. Body plus. Problém nastává ve chvíli, kdy do módního oddělení daného obchoďáku nastoupí nová manažerka, která je samozřejmě top ve fashion světě. A Amano, jakožto velice schopná a pracovitá osůbka je za odměnu převedena do oddělení s oblečením. Naše drahá se na to jako na odměnu samozřejmě nedívá. Spíše to bere jako vhození mezi žraloky. A její oblíbená průpovídka, že na tom, kdo má, co na sobě přece nezáleží, tady taky moc nefrčí.

A pak už jedeme podle staré známé, ničím nepřekvapující ose příběhu. Amano se potýká sama se sebou, s oblečením, se svou prací, se svou šéfovou Jinbo Miki a vlastně se vším. Aby po nějaké době zjistila, že ji práce začíná pohlcovat, že všechno to módní šílenství začíná chápat, a že se z ní stává naprosto nový člověk. A do toho se samozřejmě promítá spoustu vedlejších dějových linií jako například, jak zachránit obchod, proč je jistý Hachiya Hideaki odhodlaný za každou cenu zničit Jinbo Miki nebo milostný život Amano.

 
Takže, proč se na to vlastně dívat, když to zase tak nic nového a převratného nepřináší? Úžasné výkony dvou hlavních hrdinek. V roli Amano se představila Karina, které naprosto perfektně sedla postava, jak neohrabané, ušlápnuté myšky, tak sebevědomé mladé ženy, které ví, co chce. Dobře, ta druhá tvář byla podstatně lepší, ale základ je, že přechod zvládla výborně - přirozeně a vůbec člověk řekl, že jí role byla napsána na tělo.

Kdo byl pro mě osobně ale velkým zážitkem, byla Kuroki Hitomi jakožto nová manažerka Jinbo Miki. Dokonalá dáma. Na první pohled by se mohlo zdát, že hodně vycházela z postavy Mirandy Prestley. Ale to je jen první dojem, který je způsobený vzhledem a oblékáním herečky. Jinbo Miki je možná tvrdá na své podřízené, slova nemožné/nemůžu/nezvládám nejsou v jejím slovníku, občas je až nepříjemně pravdomluvná a její poznámky dokážou tít do živého masa, ale pořád zůstává lidská. Takže na konci ji nebudete milovat pro její boty a jízlivé poznámky, ale pro to jaký člověk.

 
Další přiznání. Kromě hadříků mě k Real Clothes dotáhlo ještě jedno jméno. Jako obvykle. Tentokrát to byl Takaoka Sousuke v roli přítele Amano. Byla jsem totiž zvědavá, jak herec, kterého jsem zvykla vídat s rozkopaným xichtem a kterého bezmezně miluju z Crows Zero a Rookies, bude vypadat v normální roli. Dobře, ale nudně. Budiž taky fakt, že neměl zas tolik šancí se projevit.

 
Abychom to shrnuli - Real Clothes je rozhodně příjemná podívaná. Nenudí, pobaví i poučí. A je to zase trochu jiný pohled na ďábelskou šéfku a jednu ztracenou ovečku, která našla samu sebe.

#010

IRIS 2

Ako už bolo oznámené, chystá sa druhá séria k-dramy IRIS. Názov druhej série je "Athena", čo je opäť názov teroristickej skupiny, ktorá bude v druhej sérii. Už poznáme 2 hlavných predstaviteľov a sú nimi Jung Woo-sung a Cha Seung-won. Jun si zahrá dobráka a naopak Cha bude zlý.
Natáčanie by sa malo začať v júni. Natáčať sa bude aj v Švajčiarsku, Taliansku, Grécku, Singapúre a ďalších 2 krajinách, ktoré zatiaľ nie sú známe.
K-Drama by sa mala začať vysielať ku koncu tohto roka.

Via DongA, My Daily, dramabeans.com

Osobne som veľmi zvedavá čo z toho nakoniec vznikne a aký bude zvyšok obsadenia. :)
Hyori

Tokyo Dogs

Hey! Don´t use your pistol in such a place! AMERICAN!

Jak může dopadnout to, když dáte dokupy Hiro Mizushima a Shuna Ogurimu. Jednomu napíšete roli přímo na tělo. A tomu druhému vlastně taky. Pak je necháte plnit si jejich dětský sen – běhat po Tokiu s pistolkami a hrát si na policisty. Ne, tohle nemohlo dopadnout špatně.

Tokyo Dogs je nejnovější dorama z dílny FujiTV, kdy následovala veleúspěšný Buzzer Beat. FujiTV tady trochu překvapila, když postavila do hlavního vysílacího času policejní drama. Jenže s daným obsazením se není čemu divit. A spíš než velké drama to byla komedie. Takže o čem to vlastně celé bylo?

 Sou Takakura je sice ještě poměrně mladíček, ale vskutku ambiciózní. Pracuje jako detektiv na New Yorské pobočce speciálního vyšetřování, či čeho, prostě NYPD. To se bohužel na jeho angličtině moc neodrazilo, protože, když tam hned na začátku první epizody něco vykřikoval, tak jsem uvažovala, proč tam nejsou titulky, když to je japonsky. Hmm, a ono to nebylo. Ale to je vlastně chyba herce, tudíž popojedem. Každopádně Sou je rezervovaný, chladný a nepřístupný, ale z druhé strany dokáže být neskutečně naivní a zmatený a celý takový rozkošný

Je proto logické, že druhá hlavní postava musí být střelená, nepříliš často rozumně uvažující, vtipná, lidská a všechno tohleto. Šťastný los si vytáhl Kudo Maruo, který je přesvědčen o své neodolatelnosti pro opačné pohlaví a čirou shodou náhod je taky detektiv. Tentokrát na japonské straně. 

 Tyhle dva naprosté protiklady se poprvé potkávají v New Yorku při honu na jednoho z největších japonských bossů yakuzy, Jinna. Oba mají svůj, naprosto odlišný, styl práce (dobře, u Marua za styl budeme brát to, že do toho vletí bez přemýšlení po hlavě) a už po prvních minutách se nemůžou vystát. Akce bohužel nedopadne dobře, Jinno opět uteče a Sou je za trest poslán do Japonska. A jak jinak, než k Maruovi do týmu. A aby toho neměli málo, tak se mají stát partnery.

Och, vypadly mi dva důležité fakty. Sou je chycením Jinna přímo posedlý, bere to jako svůj jediný životní cíl. A má k tomu i dobrý důvod. Jeho otec, který byl také detektiv, byl přímo před jeho nevinnýma dětskýma očima zastřelen právě Jinnem. Druhým je to, že se do Japonska nevrací sami, ale s někým třetím. Mladou ženu, která se z ničeho nic objevila na místě, kde probíhala operace. Mladá žena, která si absolutně na nic nevzpomíná a přitom je jasné, že má nějakou spojitost s Jinnem a celým jeho syndikátem.

Je tedy jasné, kolem čeho se celých 10 dílů bude točit – honbou za vzpomínkami Yuki a samozřejmě hlavně honbou za Jinnem. A pak taky kolem takových nepodstatných maličkostí jako jsou jiné případy nebo vzájemný vztah našich dvou hlavních hrdinů.

 Tokyo Dogs se dočkalo vcelku dobrých ratingů a troufám si tvrdit, že velký podíl na tom má právě hlavní dvojka. Shun Oguri je totiž zpátky v roli, které mu dokonale sedla. Jakožto sentimentální Rui mě nikdy neuchvacoval, kdežto když má možnost pobíhat všude možně, máchat kolem sebe bouchačkou, tvářit se drsně, emoce odstavit na vedlejší kolej a občas nahodit ten svůj dokonalý zmatený a nechápavý pohled, tak já se jen můžu blaženě usmívat. Jakožto eye-candy prvek byl zařazen Hiro Mizushima. Rozlítaný magor na druhou, to je jeho. Vzpomeňte si na Nanbu-sempaie, přičtěte mu pár let, dejte mu pistoli a woala – Kudo Maruo je na světě.

Kromě těch dvou se ale seriálem mihne spousta známých jmen. Můj milovaný Narimiya Hiroki nebo třeba Endo Kaname, kterého jste, už po Oguriho boku mohli vidět v Crows Zero.  Příjemně se kouká i na hlavní hrdinku, kterou si zahrála Yoshitaka Yuriko. Jednak je její charakter výborně napsaný a jednak je sama výborná herečka. Poslední dobou mám štěstí na normální ženské hrdinky…

 Tokyo Dogs je sice příjemná záležitost, ale nezanechá nějaký hlubší dojem. Nebude to jedna z doram, která se objeví na mnoha rewatch-listech. I když tam jsou momenty, na které si možná vzpomenete i později – hlavně ty, když se Sou a Maruo o něčem hádali. Obvykle o nějakém naprostém nesmyslu nebo anime postavičce a nejlíp ještě uprostřed zatýkání. Příjemné zpestření byly taky neustále hovory matky Sou. Samozřejmě v naprosto nevhodnou chvíli. Nejúžasnější bylo, když mu volala, že musí domů, jinak ji umře tamachogi a on zrovna někoho třískal. Takových scén tam je hodně – k mé radosti.

S bojovými, eh, bojové je trochu silné slovo, scénami, přichází zklamání. Hoši totiž vypadají jako by pistole drželi v ruce poprvé v životě, což teda možná ano, ale když už mám hrát policistu, tak si nastuduju, jak mám tu zbraň držet, abych nevypadal jako idiot. Hmm, tak asi ne. A pak ta angličtina, no spíš pokus o angličtinu. Oguri, nikdy víc prosím…

 Tokyo Dogs má ale rozhodně povedený soundtrack. Skvělé instrumentálky, dobře používané a o fenomenální závěrečné písni od Exile by se daly napsat dva odstavce. Nenapíšu. Zkrátím to – je úžasná. Strýček youtube se určitě rád pochlubí…

 Doramu Tokyo Dogs bych neřadila mezi must-seen dramas. Ale pokud chcete změnu od romantiky (ano je tam taky, ale minimálně), pobavit se nad interakcí Oguriho a Mizushimy, pokochat se tokijskými sklady a vůbec zkusit něco trochu jiného, tak Tokyo Dogs rozhodně není špatná volba. A můžu zaručit, že se nestane, že byste dvě noci nespali, abyste to stáhli na jeden zátah, natolik to rozhodně netáhne. Ale už jen kvůli posledních třech minut, to stojí za to…


Hyori

Doremii Fansubs


A máme tady další představení fansubberské skupiny, aby tady nebylo tak mrtvo. Tentokrát se jedná o jednu z mých srdcovek. Lidi z Doremii Fansubs mají opravdu výborný vkus na výběr dramat, teda ve většině případů. Ale i mistr tesař se někdy utne...

Tahle skupina byla oficiálně založena 27. ledna 2007 a vypustila již do světa nemálo úspěšných projektů. Zaměřují se hlavně na taiwanské/čínské dramata, ale mají na seznamu i pár jdoram. Bohužel většinu z nich teď pozastavili, protože jim chybí překladatelé. Tokyo Ghost Trip a Shigeshoshi naštěstí pokračují, i když s rychlostí vydávání tak díl/3 měsíce. Ale lepší, než drátem do oka, ne?

Tým Doremii je opravdu třeba pochválit za výborné dělané titulky. A pokud má daná série dobrý soundtrack, klipy k němu, popřípadě show, ve které se herci daného seriálu objevují - jsou ke stažení. S titulky samozřejmě. A tady nastává snad můj jediný osobní konflikt s Doremii Fansubs - rychlost vydávání. Já vím, že to všechno zabere hodně času, a že ti lidi mají svůj vlastní život a já se jim strašně vděčná, ale někdy je to na odstřel. Je pár dramat, které ukončily poměrně rychle, ale jinak - díl/měsíc je jejich norma. Což dokáže být občas vcelku ubíjející.

Z jejich práce by nikomu neměly uniknout jdoramy Hotaru no Hikari a Fuma no Kojiro. Ty taiwanské/čínské radši nevypisovat, protože jich je vcelku dost. Ale za co já osobně bezmězně Doremii miluju, je subbování všech 3 K.O. sérií. Je to tak šílené, stupidní, nesmyslné, až to ale absolutně nemá chybu. Z druhé strany to asi neskousne každý... Oni si vůbec potrpí na takové šílenosti...

doremiiscale.blogspot.com/
Xmas

You´re Beautiful

Holy Crap, that was EPIC!

Než se začnu rozplývat nad samotným dramatem, herci, scénami, soundtrackem atd., tak musím mít tenhle zoufalý výkřik do tmy. ŽIVOT NENÍ FÉR!!! Nebo možná – JÁ CHCI ŽÍT V ASIJSKÉM DRAMATU!!! Protože, aby se hned tři chlapi, ještě k tomu takoví, zamilovali do jedné ženské. Aw, užírám se závistí… 

Přiznávám, že do 16ti dílného korejského dramatu You´re Beautiful se nijak nechtělo. Pak jsem ale byla přemluvena a následně pohlcena. Jak mi již bylo vysvětleno, tak to je prostě kouzlo sester Hongových, které mají na svědomí hity jako My Girl nebo Hong Gil Dong. Pro mě to bylo první setkání s jejich prací a rozhodně si nemůžu stěžovat. Dokázaly ve scénáři příjemně propojit romantické prvky (které jsou v té správné míře) a prvky komické. Z toho tudíž vyplývá, že You´re Beautiful je romantická komedie. Komedie s velkým K, ale k tomu později. Po prvním díle jsem měla pocit, že se dívám na napodobeninu Hana Kimi. Ten pocit posléze zmizel a zbyl jen dojem podobný, který jsem měla po dodívání se na Hana Kimi, které mimochodem bezmezně miluju. 

A kolem čeho se tenhle kousek, který bych se neváhala nazvat jednou z událostí tohoto roku, vlastně točí? A. N. JELL je popový boyband, jehož popularita se v tomhle smyšleném světě rovná Super Junior nebo Big Bang. Prostě idols se vším všudy. Nejenže jsou hoši víc, než eye-candy, ale každá fangirl si mezi nimi najde typ kluka, který jí vyhovuje. Charismatický leader a hlavní zpěvák Hwang Tae Kyung, který trpí noční slepotou, stejně jako neuvěřitelnou alergií na nepořádek. Jeho druhé jméno by mohlo ironie a pan neomylný. Budiž fakt, že když chybu udělá, tak si ji vždycky dokáže odůvodnit tak, že jeden jen zamrká a kývne mu to. Kang Shin Woo, který rychle získal přezdívku „towel boy“, může zase zdatně sekundovat JiHoo Sonbae. Tichý, klidný, neustále se usmívající a vždy ochotný podat pomocnou ruku, taková podržtaška. Poslední část trojlístku tvoří nejmladší a nejstřelejnější Jeremy. Je natolik sladký a vtipný, že mu odpustíte jeho občasné chování a myšlenkové pochody pětiletého dítěte. A je to on, kdo vždycky odlehčí situaci.   

Tihle tři už to spolu táhnou nějaký ten pátek. Nyní jsou ale postaveni před nelehkou situaci, kdy musí přibrat nového člena. Hlasivky Hwang Tae Kyunga začínají dostávat zabrat, což samozřejmě pan dokonalý nese dost špatně. Volba padne na Go Mi Nama, který má doplnit stávající A3 a udělat z ní hudební F4. Průser nastane ve chvíli, kdy se Go Mi Nam rozhodne jít na plastiku, která nedopadne dvakrát nejlíp, takže je nucen být odstaven na nějakou dobu na kliniku do Ameriky. A jelikož jeho manažer je osoba vcelku chytrá a ví, že hoch má sestru dvojče, tak se rozhodne využít ji – navléct ji klučícího oblečení a nechat ji hrát roli jejího bratra, dokud se nevrátí. Klasické cross-dressing téma. Go Mi Nyu ovšem celý život žila v klášteře, takže ve svých 20 letech toho o světě venku moc neví. Spojeno s jejím naivním, dobrosrdečným a klasické hrdinky charakterem, je to záruka toho, že svoje okolí bude přivádět k šílenství a vás k záchvatům smíchu. A nebudete ji nenávidět, ale milovat. 

You´re Beautiful, ale nestojí, ani tak na romantickém příběhu, kdy se Go Mi Nam/Nyu motá mezi členy kapely, kteří ji samozřejmě poměrně rychle odhalí, ale spíše na všem ostatním. Je to výborná parodie na všechny ty „idol bands“, kterými je teď kpop přímo zamořený, a na všechno, co k tomu patří. Šílené fanynky, fanfikce (omo, u té scény jsem umřela), natáčení reklam nebo šéf nahrávací společnosti (jsem jediná, kdo v něm viděl JYPiho? :D). Nemluvě o scénách, kdy si postavy představovaly, co mohlo být jinak nebo, co se mohlo dít – to byly útoky na bránici. Jeden by nevěřil, co všechno se dá udělat s paralyzérem. A asi byl vytvořen nový kult prasokrálíka. A potřebovala bych obdobný kurz učení se jmen členů Super Junior. A když už jsem u Suju, parodie na Sorry Sorry mě zabila. 

You´re Beautiful, ale není jenom čistá zábava. Celým dějem se prolínají i témata vážnější – jako rodinné vztahy, křivdy minulé a temná tajemství minulosti – jako by to v nějakém korejském dramatu mohlo chybět. Tady je to ovšem dávkováno decentně a s citem, tudíž to nijak nenaruší komickou linií, která je stále ta hlavní. 

Stejně jako BOF vystřelili k nebi několik nových hvězd, tak to samé platí pro YAB. Ačkoli jsem Hongkiho a ani F. T. Island nikdy nemusela, tak tady jsem zamilovala. Roli Jeremyho mu snad psali na tělo. Na to, že to je zpěvák turned herec, tak klobouk dolů. Žádné křeče, hluché momenty, prostě radost na to koukat. A i když tvrdím, že je vždycky horší zahrát pořádně komickou roli a neztrapnit se v ní, tak Hongki dokázal, že zvládá nejen to, ale je schopný odehrát i scénu vážnou. 

V roli podržtašky se představil Jung Yong Hwa, jakožto naprostý herecký newbie. Flower boy na druhou, ale takovou roli opravdu nezávidět. To je ale můj velice osobní názor – nemám v lásce takové ty typy, co útrpně milují, až do konce a jsou vždy ochotní udělat všechno pro svou milovanou, která očividně nemá zájem. Že to bylo jeho první stání před kamerou, šlo znát. Hoch se ovšem v průběhu zlepšoval a vcelku, i z tak blbě napsané role, něco vytřískal. 

Vzhledem k tomu, že korejští herci jdou, až na pár výjimek mimo mě, tak mi jména dvou hlavních představitelů nic neříkala. Park Shin Hye v roli Go Mi Nama/Nyu odvedla práci hodně dobrou. Povedlo se jí roli utáhnout tak, že jsem neměla nějaké tendence zavádět ji na seznam nenáviděných hlavních hrdinek. I když k tomu její charakter občas vybízel. Před čím ale musím sklonit hlavu (a utřít slinu) je herecký koncert Jang Geuk Suka, jakožto Hwang Tae Kyunga. On ho nehrál, on jim byl – od arogantního tónu hlasu, převrácení očí po ty skutečné xichty, co házel. Nějak mi došla slova… Není mu prostě, co vytknout, a že jsem jím nadšená, až to pěkné není, jste asi pochopili. 

A ještě nelze zapomenout na main bitch in the story – herečku, zpěvačku, modelku, holku na všechno Yoo He Yi. Ta je sice národem milována hlavně pro svou milou povahu, ale realita je taková, že jak se vypnou kamery, tak je to arogantní potvora. A scénáristky potřebovaly někoho, kdo by dělal dusno. V její roli se objevila UEE, která kromě toho, že je členkou After School, je poslední dobou opravdu všude. A já stále nechápu proč…

 Co posouvá You´re Beautiful ještě o další stupeň výš, je soundtrack. Líbivé popové melodie, občas s lehce rockovým nádechem, nazpívané ve většině případů samotnými aktéry. A hlavně používané citlivě a ve správné momenty. I když, nechápu, proč měli v jednom z pozdějších dílů tendenci používat americké songy. Z té Miley Cyrus mám doteď noční můry.

 Sečteno, podtrženo je You´re Beautiful drama, které by nemělo nikomu utéct. Jediné, co trochu srazilo konečný dojem, byla poslední epizoda.


Xmas

Asiantitulky cz

Děkuji svému vysokému pracovnímu nasazení, díky kterému jsem brouzdala po netu a náhodou natrefila na tuhle stránku. A když jsem pak na ní posléze klika, tak moje čelist si vzala dovolenou směr zemský povrch. Nemám tušení kolik lidí se v tom angažuje a je mi to vcelku jedno. I když můj odhad je, že se jedná o fórum, kde každý nahrává své titulky. Kdo má, ten dá. Ale pozor - tyhle titulky jsou v češtině! A jsou k opravdu velkému množství asijských filmů, a sem tam se tam zjeví i nějaké to drama. Takže naprosto ideální stránka pro ty, kteří bojují s jazykem anglickým, o jazycích asijských nemluvě. www.asiantitulky.cz/pafiledb.php
Hyori

My Boss, My Hero

Aneb když se debil chce stát šéfem…
Nikdy bych nevěřila, že ze spojení yakuzy, totálního debila a střední školy může vzniknout něco opravdu vtipného. Nemyslím „vtipného“ na bázi – haha, to je ale trapárna, ale opravdu vtipného – založeného na humorných situacích, dialozích a skvělém hereckém výkonu hlavního hrdiny.

Sakaki Makio celých 27 let svého života, směřuje k jedinému cíli. A to stát big bossem yakuzy. Předpoklady má k tomu víc, než výborné – je starším synem současného bosse, přezdívku „Tornádo“ nezískal pro to, že by rychle běhal, ale protože dokáže rozmašírovat na kaši desítky protivníků najednou. Jako správný nemorální yakuzák si libuje v ženském pohlaví, cigaretách, alkoholu, pudingu a občasném rozflákání něčího xichtu. Žije si svůj spokojený život s bandou svých nejvěrnějších a otci tak maximálně odsekává a uklání se. Kdyby byl věděl, co na něho fotřík nachystal, tak by k němu byl za a) rozhodně milejší a za b) by utekl hodně daleko - tak na severní pól. Jenže to tušit nemohl, nejen protože není jasnovidec, ale hlavně proto, že Makio má jeden zásadní problém – jeho mozek není schopen fungovat v kuse dýl než 90 sekund. Což je v pohodě, pokud za vás myslí někdo jiný. Ale jako boss obrovského gangu byste měli být schopni být myslet sami – dlouho.

Tatík je ale fikaný a navíc si vážně přeje, aby se starší synek stal jeho nástupcem, takže se rozhodne Makia poslat do školy – veřejné střední obyčejné státní školy do posledního ročníku. A dá mu trochu kruté ultimátum – odmaturuješ/budeš boss; neprojdeš/bydlíš pod mostem… Ubohý 27letý Makio Sakiko je tedy hozen napospas malým žralokům, kteří ho naprosto nechápou, on nechápe je, nechápe učivo (je problém, když jeden neumí ani pořádně číst), musí se nechat šikanovat o tři hlavy menším smradem a chovat se slušně. Nestane se nic nečekaného, když si Maki (jeho nová přezdívka) udělá kamaráda prvního, pak druhého, a nakonec se i zamiluje do jedné své sladké (o 10 let mladší) spolužačky.

Děj je vcelku předvídatelný, ale přesto se v My Boss, My Hero objevilo pár momentů, které mě překvapily. První výtku bych poslala směr konec – ten byl, hmm hloupý – očekávatelný, ale hloupý. Trošku shodil celkový, jinak velmi dobrý, dojem z doramy.

S klidným svědomím si troufám říct, že celý seriál víceméně stál na výkonu hlavního hrdiny Sakakiho alias Nagase Tomoyi. That man has a talent, for sure… Nagase kromě toho, že je Johny´s, tak má neuvěřitelnou mimiku obličeje a zajímavý hlasový rozsah (od lehce ustrašeného tónu hlasu po totálně nasraný hrubý hlas). Navíc jeho postava je přesně ta, díky které bude řvát smíchy, ať už kvůli němu samotnému nebo kvůli situaci do jaké se dostal. Dalším panem na seznamu je Sakurakoji Jun, pravidelně volaný Sakura-něco, první, kdo vzal Makia na milost a nesmál se mu, alespoň ne moc. Hrál ho Tegoshi Yuya (další z Johny´s boys). To byl prostě dokonalý prototyp středoškoláka, jen byl občas moc přechytračelý… A samozřejmě velice sladký… V roli hlavní ženské hrdinky se objevila Aragaki Yui. Pro tuto slečnu mám od dob Koizory sice velkou slabost, ale tady mi šíleně lezla na nervy. Sice role naivní rozkošné šestnáctky ji šla dobře, hrát se moc snažit nemusela a ona za to vlastně asi ani nemohla – shame on scriptwriter… Výtka číslo dvě – yakuzák a naivní školačka?!?! Spolu?!?!

Kdo mě ale totálně zabil, nutil se mně smát (mimo Sakika) byl určitě Manabe Kazuya – oddaný poskok svého šéfa Makia. Johny´s boys všude kam se podívám (ne, že bych si stěžovala), v jeho roli se objevil Tanaka Koki. Ten občas s těma držkama trumfnul i Nagaseho a vůbec mu ta role výborně sedla – mohl řvát, mohl nadávat a kluka, co umí zašívat, bych chtěla do domů.

My Boss, My Hero je 100% školní komedie, a to komedie s velkým K. U většiny scén jsem umírala smíchy, ale která mě pobavila hodně, byla, když byl Makio na srazu svého klanu, řešili nějaký závažný problém, a do toho mu neustále zvonil telefon, jak mu jeho spolužáci posílali smsky. Kterým on samozřejmě nerozuměl XD Nebo závody o 12 super pudingů…

Na doramu My Boss, My Hero se určitě stojí za to podívat – dobré obsazení, děj utíká rychle, nikdo nic nenatahuje a je to vtipné…
Hyori

Full House

Píše se rok 2004 a KBS vypouští nový seriál Full House natočený podle manhwy stejného názvu. Producenti vsadili na osvědčené herečky, eye-candy herce a lehce klišovitý romantický příběh. Full House se rychle zařadil mezi jedny z nejoblíbenějších korejských dramat a i po 5 letech od jeho odvysílaní se řádí mezi "must see". A s tím "must see" bych si dovolila lehce polemizovat…

Nutno říct, že příběh je klišoidní od první minuty až po tu poslední. Jak by se jinak mohlo stát, že se naivní potrefená spisovatelka Han Ji Eun shodou nešťastných událostí zaplete do života arogantní, nechutně sexy a šarmantní filmové star Lee Young Jae. A to tak moc, že se z nich stanou manžel a manželka. Ovšem ne, jak jsme zvyklí, dokud nás smrt nerozdělí. V jejich případě to spíše bylo - dokud smlouva nevyprší. Naopak shodou šťastných událostí se Han Ji Eun seznámí i s Yoo Min Hyukem, který se šarmantností a sex-appealem za Young Jaem rozhodně nezaostává. Navíc jsou to velmi dobří přátelé.

No, a aby byl milostný čtyřlístek kompletní, tak nelze zapomenout Kang Hye Won - módní poradkyni a kamarádku (mimo jiné) dvou výše zmíněných mužských protagonistů. A jak asi může dopadnout drama, kde Ji Eun se zamilovává do Young Jae, Young Jae od dětství touží po Hye Won, Hye Won by chtěla Min Hyuka a Min Hyuka se zdá, má oči jen pro manželku svého kamaráda Young Jaeho.

V ději se nemá cenu nějak víc hrabat, protože na kterékoliv klišé si vzpomenete, to se ve Full House objeví. Vlastně ne, kecám - nikdo nemá rakovinu a ani nikdo neumře. Každopádně, ale platí, že někdo klišé umí podat mile, nenásilně, prostě sledovatelně. Nenutí převracet oči v sloup. A to je právě případ Full House. Skoro bych řekla, že bez těch určitých scén by to nebylo ono. Takže body plus.

Drama se dočkala celkem 16 dílů. Všichni víme, jak mají Korejci snahu všechno natahovat. A tohle je právě největší kámen úrazu Full House. Když už se na něco začnu dívat, tak se na to obvykle dodívám. Občas maximálně mačkám "forward". Ale abych přeskočila celé dvě epizody, tak to se mi ještě nestalo. Drama se totiž ke konci hrozně zpomalí, scény se začnou opakovat, pořád se dokola řeší jedno a to samé a je to prostě nudné. Takže body mínus.

Na čem cel Full House ale stojí, jsou herecké výkony. A to hlavně hlavní hrdinky Han Ji Eun v podání Song Hye Kyo. Jednak byl její charakter výborně napsaný a jednak výborně podaný. Tomuhle já říkám sžití se s rolí. Vůči ní rozhodně nehrozí nějaké nenávistné pocity, a už určitě ne zařazení do škatulky "otravných a nejlíp do zadku nakopat hlavních hrdinek". Absolutně mi nevadilo její občasné hihňání ani rádoby ďábelský smích. Opravdu přirozená v každém detailu aigoo, to zní divně.

Vcelku zdatně ji sekundoval Bi/Rain. Kromě toho, že kvůli něho byl vytvořen pojem "It Boy", lákavého těla a velice příjemného obličeje, je kupodivu i vcelku schopný herec. Což se u "singers turned actors" nestává zase tak často. Každopádně základem jeho hraní byly dva výrazy - buď byl übercute nebo überkretén. Kecám, vlastně tři - když spojil tyhle dva dohromady, a to byl pak přímo k pomilování. Rozhodně jeho nejlepší momenty. Ale abych mu zase nekřivdila, i vážné scény zvládal dobře, žádná křeč.

Navíc, málokdy se vidí takhle úžasná chemie mezi dvěma herci. Měli opravdu dokonalou souhru - od počáteční nenávisti, přes pomalé chápání jeden druhého, až po big happy end. Přece jen je pravda, že pokud si dvě hlavní postavy nesednou nebo nejsou vyrovnané, tak to může doramě/dramatu hodně uškodit. Tihle dva si ale sedli na 100%. Omo, ty jejich vzájemné hádky byly naprosto priceless. A posléze byli také náležitě odměněni na KBS Drama Awards 2004 za nejlepší onscreen pár. A doteď se v podobných anketách umisťují na předních příčkách. Takže body plus.

Full House je třeba přiznat ještě jedna věc, a to výborný soundtrack. Ten se nese v duchu jemných balad, žádnou energickou pecku nečekejte. K příběhu ale výborně sedí a hlavně jsou v rámci dramatu dobře a citlivě používány. To znamená ve správnou chvíli ve správném množství. Ano, pořád mám trochu trauma z Boys Before Flowers. Navíc, hudba je vždycky důležitou součástí příběhu. Takže hodně bodů plus.

Oukej, body plus rozhodně přebývají nad body mínus. Když to shrnu, tak je Full House poměrně klasické romantické drama s velkou dávkou humoru, které se ale nevyhýbá vážnějším scénám. Je to drama s opravdu kvalitním hereckým obsazením, dobře vykreslenými charaktery postav a skvělým soundtrackem. Co je ale pro Full House velkou ránou do zad, je právě ono nešťastné zpomalení, až skoro zastavení, děje. Každopádně je to záležitost příjemná, věřím, že spoustu lidí si ji hodně rychle oblíbí, ale rozhodně bych ji já osobně neřadila k must see dramas...
Hyori

SARS-Fansubs



Překonala jsem se a je tady první ze série "seznámení" se skupinami lidí, kteří jsou natolik úžasní, že obětují svůj volný čas, aby vytvořili titulky pro asijské dramata. Proto, abychom se na ně pak my, asijsky nemluvící lidé, mohli podívat a něco jim i rozuměli.

První položkou na seznamu je parta lidi, kteří se sdružují pod názvem SARS-Fansubs. Skupina lidí, kteří se soustředí čistě na japonské dorama. V současné době má jejich "stuff" 12 lidí. Což není moc, vzhledem k tomu, kolik projektů mají rozpracovaných. SARS tedy patří mezi pomalejší skupiny, i když budiž fakt, že někdy se hecnou a vydávájí opravdu pravidelně a hlavně rychle. Hlavně, když se jedná o doramy, které vyvolávají víc, než masový zájem. Samozřejmě, když k dané sérii vyjde SP nebo film, tak je automaticky na jejich seznamu.

SARS často spolupracují s jinými skupinami, anebo někdy přebírají jejich projekty. Často fungují na systému, že jiná skupina vydá soft-subs a oni později hard-subs. Typický znak SARSu - nic jiného, než hardsubbed doramy u nich nenajdete. Ale titulky jsou opravdu kvalitní a věnují pozornost i drobným detailům. Většinou jsou přeloženy i na první pohled nesmysly jako různé cedule apod. Ty jsou ale někdy pro děj důležité. To ale samozřejmě zabere nějaký ten čas...

Z jejich tvorby by vás určitě neměli minout notoricky známé seriály jako Hana Yori Dango, Gokusen, Hana Kimi, Nodame Cantabile nebo Zettai Kareshi. Na svědomí mají i Koizoru (drama), Ryuusei no Kizuna či First Kiss. SARS ale nedělá jen mainstreamové dorama, ale velmi často se vrací i k starším záležitostem nebo k věcem méně známým.

SARS Fansubs rozhodně patří k mým oblíbeným skupinám - mají naprosto výborný vkus na dramata a na jejich práci je radost pohledět.

link => www.sars-fansubs.com/