?

Log in

03 June 2010 @ 05:58 pm
Drop  
See? He´s alive. Human won´t die that easily…
Drop byl film, na který jsem se těšila, jak feťák na svou dávku. Viňte člověka, co má úchylku na delikventy v akci a Hirokiho Narimiyu. Ačkoliv byl film v kinech k vidění již loni v březnu, titulky se zjevily, až teď. Téměř po roce. A to byl moment, kdy všechny povinnosti šly stranou a já si s lehce špinavým svědomím rozhodla tuhle bláznovinu užít.

 
Hiroshi Shinanogawa strávil asi příliš časů čtením mangy a svůj otakismus dorazil do extrémního stádia. Chlapec z prestižní soukromé střední školy se po vzoru svého hrdiny z mangy Be-Bop High School rozhodne prásknout se vším a přestoupit na státní školu. A to s jediným úmyslem - stát se právoplatným členem gangu. To, že jeho představy a realita se jako obvykle liší, není překvapující. Nehledě na to, že odvahy a bojechtivosti/schopnosti taky moc nepobral. Ale držka mu mele, a to někdy stačí.

 
Takže se nikdo nediví, když si ho hned první dni vyhmátne místní boss a jeho poskoci, přes tu držku mu dají, ale posléze ho v nějakém okouzlení alias pomatení smyslů vezmou mezi sebe. Takže násilím poměrně nepoznamenaný Hiroshi se zařadí po bok týpka, co trpí kleptomanií, permanentního alkoholika (co jiného ta nonstop flaška v ruce mohla znamenat) a bosse Tatsuyu, což je psychopat, jehož náplní života je nakopávat lidem prdel. A Hiroshi místo toho, aby posbíral zbytky rozumu a urychleně se vrátil, kam patří, s nimi zůstane. A učí se s nimi i za ně bojovat, dostávat se do průserů, trochu i tu hodnotu přátelství a bla bla.

Drop je docela zajímavý mix Crows Zero a Gokusenu. Abych vlastně řekla pravdu, tak mezi nimi tvoří takový hezký střed. Profesor typu Yankumi chybí (Jaysus budiž pochválen), nedýchá z toho ten nechutný moralistický podtext, který jsem po jisté době sledování Gokusenu měla problém ustát, a který ani krásní herci nezachránili. Rvačky jsou naopak vcelku realistické, byť kalibru CZ nedosahují. Ale to není nic, co by nešlo v pohodě přejít. Krev je fajn, ale příběh je občas ta lepší varianta. Ten se soustřeďuje (kromě bitek) hlavně na samotného Hiroshi a vývoj a adaptaci jeho charakteru.

Kromě delikventského prvku mě k tomuhle filmu přitáhlo jedno jméno, no možná vlastně dvě. Řekněme, že Narimiya Hiroki je jméno, které je obvykle zárukou kvality. Nehledě na to, že pro něho mám opravdu slabost. Nicméně v Drop se zjevil právě jako jedna z hlavních postav Hideshi, a zase jednou dokázal, že tenhle typ rolí je mu psaný na míru. Trošku bláznivý, hodně ukecaný, s dokonalou mimikou. Sekundoval mu Hiro Mizushima jakožto boss gangu Tatsuya. Nebijte mě, ale Hiro je ikemen (tím nechci říct, že Hiroki není). A ikemen jakožto takový je souzen do rolí princů ochranářů a rozkošných typků. Ne do rolí, kde kope do lidí, nadává lidem, je hrubý a je vlastně naprostý opak všeho v čem jsem ho zatím viděla. Ne, že by to nezahrál dobře. Ale prostě mi tam tak zcela neseděl.
 
Ve filmu se ale objeví více známých tváří. Jednak v samotné skupině kolem dvou hlavních herců, ale i v roli jejich nepřátel. Příkladem budiž Yusuke Kamiji, který si předtím zahrál třeba v Crows Zeru nebo Rookies, ale i v prvním Gokusenu. Nebo Kazuki Namioka, který se objevil v Crows Zero II.

 
Verdikt? Drop je rozhodně příjemná oddychovka - na období zkouškového naprosto ideální. Není třeba využívat šedou kůru mozkovou, aby byl pochopen děj a pobaví. A ne, není to černý humor, jak v CZ, ale naopak takový ten příjemný středoškolský humor typu Gokusenu. Vzhledem k tomu, že je to film, se nestíhá opakovat a vykrádat sám sebe. Navíc je tam opravdu pár scén, které mě poslaly dolů ze židle. Plus kvalitní herecké obsazení. Plus výborný soundtrack. I ta trocha romantiky se tam najde. Já říkám jo, omrkněte to.
 

 
 
31 May 2010 @ 09:27 pm
If you wear boring clothes, you'll lead a boring life…

Západní svět má svého Ďábla, co nosí Pradu. Korejci mají svůj Style. A Japonci mají své dorama Real Clothes. Všechny tři mají skoro stejné téma, různé zpracování a všechny tři rozhodně stojí za to. O Ďáblovi se zmiňovat nebudu, o Style, už jsem se rozepsala. Teď se pojďme podívat na jdorama, která nese název Real Clothes a na obrazovkách se objevila v 2009.

 
Dobrovolně přiznávám, že jsem tak trochu závislá na oblečení a ke své posedlosti botami se raději vyjadřovat nebudu. Jsou lidé, kteří jsou z ní ještě stále trochu v šoku. Nicméně jsem tím chtěla uvést to, že pokud se někde zjeví nějaké drama, které se týká hadříků a módního světa, tak mi opravdu utéct nemůže. S Real Clothes, které má příjemných 11 dílů je ale jediný problém. Ještě před samotnou sérií bylo vydáno SP.
Ke kterému *dosaďte si vhodné sprosté slovo* nejsou titulky. Ale to není zas tak důležité, protože dorama samotné je pěkně ucelené.

Děj není nijak převratný, třetí variace na stejné téma. Amano Kinue je typická šedá myška, na kterou byste šlápli a možná si toho ani nevšimli. A ona by se vám pak ještě omluvila. Pracuje v obchoďáku v oddělení ložního prádla, Louise Vuittona by nepoznala, ani kdyby ji praštil po hlavě, má opravdu rozkošného přítele a je šťastná. Body plus. Problém nastává ve chvíli, kdy do módního oddělení daného obchoďáku nastoupí nová manažerka, která je samozřejmě top ve fashion světě. A Amano, jakožto velice schopná a pracovitá osůbka je za odměnu převedena do oddělení s oblečením. Naše drahá se na to jako na odměnu samozřejmě nedívá. Spíše to bere jako vhození mezi žraloky. A její oblíbená průpovídka, že na tom, kdo má, co na sobě přece nezáleží, tady taky moc nefrčí.

A pak už jedeme podle staré známé, ničím nepřekvapující ose příběhu. Amano se potýká sama se sebou, s oblečením, se svou prací, se svou šéfovou Jinbo Miki a vlastně se vším. Aby po nějaké době zjistila, že ji práce začíná pohlcovat, že všechno to módní šílenství začíná chápat, a že se z ní stává naprosto nový člověk. A do toho se samozřejmě promítá spoustu vedlejších dějových linií jako například, jak zachránit obchod, proč je jistý Hachiya Hideaki odhodlaný za každou cenu zničit Jinbo Miki nebo milostný život Amano.

 
Takže, proč se na to vlastně dívat, když to zase tak nic nového a převratného nepřináší? Úžasné výkony dvou hlavních hrdinek. V roli Amano se představila Karina, které naprosto perfektně sedla postava, jak neohrabané, ušlápnuté myšky, tak sebevědomé mladé ženy, které ví, co chce. Dobře, ta druhá tvář byla podstatně lepší, ale základ je, že přechod zvládla výborně - přirozeně a vůbec člověk řekl, že jí role byla napsána na tělo.

Kdo byl pro mě osobně ale velkým zážitkem, byla Kuroki Hitomi jakožto nová manažerka Jinbo Miki. Dokonalá dáma. Na první pohled by se mohlo zdát, že hodně vycházela z postavy Mirandy Prestley. Ale to je jen první dojem, který je způsobený vzhledem a oblékáním herečky. Jinbo Miki je možná tvrdá na své podřízené, slova nemožné/nemůžu/nezvládám nejsou v jejím slovníku, občas je až nepříjemně pravdomluvná a její poznámky dokážou tít do živého masa, ale pořád zůstává lidská. Takže na konci ji nebudete milovat pro její boty a jízlivé poznámky, ale pro to jaký člověk.

 
Další přiznání. Kromě hadříků mě k Real Clothes dotáhlo ještě jedno jméno. Jako obvykle. Tentokrát to byl Takaoka Sousuke v roli přítele Amano. Byla jsem totiž zvědavá, jak herec, kterého jsem zvykla vídat s rozkopaným xichtem a kterého bezmezně miluju z Crows Zero a Rookies, bude vypadat v normální roli. Dobře, ale nudně. Budiž taky fakt, že neměl zas tolik šancí se projevit.

 
Abychom to shrnuli - Real Clothes je rozhodně příjemná podívaná. Nenudí, pobaví i poučí. A je to zase trochu jiný pohled na ďábelskou šéfku a jednu ztracenou ovečku, která našla samu sebe.

 
 
03 March 2010 @ 08:15 pm
Ako už bolo oznámené, chystá sa druhá séria k-dramy IRIS. Názov druhej série je "Athena", čo je opäť názov teroristickej skupiny, ktorá bude v druhej sérii. Už poznáme 2 hlavných predstaviteľov a sú nimi Jung Woo-sung a Cha Seung-won. Jun si zahrá dobráka a naopak Cha bude zlý.
Natáčanie by sa malo začať v júni. Natáčať sa bude aj v Švajčiarsku, Taliansku, Grécku, Singapúre a ďalších 2 krajinách, ktoré zatiaľ nie sú známe.
K-Drama by sa mala začať vysielať ku koncu tohto roka.

Via DongA, My Daily, dramabeans.com

Osobne som veľmi zvedavá čo z toho nakoniec vznikne a aký bude zvyšok obsadenia. :)
 
 
Nálada: productive
Počúvam: alan - 夢のガーデン
 
 
09 January 2010 @ 11:56 pm

Hey! Don´t use your pistol in such a place! AMERICAN!

Jak může dopadnout to, když dáte dokupy Hiro Mizushima a Shuna Ogurimu. Jednomu napíšete roli přímo na tělo. A tomu druhému vlastně taky. Pak je necháte plnit si jejich dětský sen – běhat po Tokiu s pistolkami a hrát si na policisty. Ne, tohle nemohlo dopadnout špatně.

Tokyo Dogs je nejnovější dorama z dílny FujiTV, kdy následovala veleúspěšný Buzzer Beat. FujiTV tady trochu překvapila, když postavila do hlavního vysílacího času policejní drama. Jenže s daným obsazením se není čemu divit. A spíš než velké drama to byla komedie. Takže o čem to vlastně celé bylo?

 Sou Takakura je sice ještě poměrně mladíček, ale vskutku ambiciózní. Pracuje jako detektiv na New Yorské pobočce speciálního vyšetřování, či čeho, prostě NYPD. To se bohužel na jeho angličtině moc neodrazilo, protože, když tam hned na začátku první epizody něco vykřikoval, tak jsem uvažovala, proč tam nejsou titulky, když to je japonsky. Hmm, a ono to nebylo. Ale to je vlastně chyba herce, tudíž popojedem. Každopádně Sou je rezervovaný, chladný a nepřístupný, ale z druhé strany dokáže být neskutečně naivní a zmatený a celý takový rozkošný

Je proto logické, že druhá hlavní postava musí být střelená, nepříliš často rozumně uvažující, vtipná, lidská a všechno tohleto. Šťastný los si vytáhl Kudo Maruo, který je přesvědčen o své neodolatelnosti pro opačné pohlaví a čirou shodou náhod je taky detektiv. Tentokrát na japonské straně. 

 Tyhle dva naprosté protiklady se poprvé potkávají v New Yorku při honu na jednoho z největších japonských bossů yakuzy, Jinna. Oba mají svůj, naprosto odlišný, styl práce (dobře, u Marua za styl budeme brát to, že do toho vletí bez přemýšlení po hlavě) a už po prvních minutách se nemůžou vystát. Akce bohužel nedopadne dobře, Jinno opět uteče a Sou je za trest poslán do Japonska. A jak jinak, než k Maruovi do týmu. A aby toho neměli málo, tak se mají stát partnery.

Och, vypadly mi dva důležité fakty. Sou je chycením Jinna přímo posedlý, bere to jako svůj jediný životní cíl. A má k tomu i dobrý důvod. Jeho otec, který byl také detektiv, byl přímo před jeho nevinnýma dětskýma očima zastřelen právě Jinnem. Druhým je to, že se do Japonska nevrací sami, ale s někým třetím. Mladou ženu, která se z ničeho nic objevila na místě, kde probíhala operace. Mladá žena, která si absolutně na nic nevzpomíná a přitom je jasné, že má nějakou spojitost s Jinnem a celým jeho syndikátem.

Je tedy jasné, kolem čeho se celých 10 dílů bude točit – honbou za vzpomínkami Yuki a samozřejmě hlavně honbou za Jinnem. A pak taky kolem takových nepodstatných maličkostí jako jsou jiné případy nebo vzájemný vztah našich dvou hlavních hrdinů.

 Tokyo Dogs se dočkalo vcelku dobrých ratingů a troufám si tvrdit, že velký podíl na tom má právě hlavní dvojka. Shun Oguri je totiž zpátky v roli, které mu dokonale sedla. Jakožto sentimentální Rui mě nikdy neuchvacoval, kdežto když má možnost pobíhat všude možně, máchat kolem sebe bouchačkou, tvářit se drsně, emoce odstavit na vedlejší kolej a občas nahodit ten svůj dokonalý zmatený a nechápavý pohled, tak já se jen můžu blaženě usmívat. Jakožto eye-candy prvek byl zařazen Hiro Mizushima. Rozlítaný magor na druhou, to je jeho. Vzpomeňte si na Nanbu-sempaie, přičtěte mu pár let, dejte mu pistoli a woala – Kudo Maruo je na světě.

Kromě těch dvou se ale seriálem mihne spousta známých jmen. Můj milovaný Narimiya Hiroki nebo třeba Endo Kaname, kterého jste, už po Oguriho boku mohli vidět v Crows Zero.  Příjemně se kouká i na hlavní hrdinku, kterou si zahrála Yoshitaka Yuriko. Jednak je její charakter výborně napsaný a jednak je sama výborná herečka. Poslední dobou mám štěstí na normální ženské hrdinky…

 Tokyo Dogs je sice příjemná záležitost, ale nezanechá nějaký hlubší dojem. Nebude to jedna z doram, která se objeví na mnoha rewatch-listech. I když tam jsou momenty, na které si možná vzpomenete i později – hlavně ty, když se Sou a Maruo o něčem hádali. Obvykle o nějakém naprostém nesmyslu nebo anime postavičce a nejlíp ještě uprostřed zatýkání. Příjemné zpestření byly taky neustále hovory matky Sou. Samozřejmě v naprosto nevhodnou chvíli. Nejúžasnější bylo, když mu volala, že musí domů, jinak ji umře tamachogi a on zrovna někoho třískal. Takových scén tam je hodně – k mé radosti.

S bojovými, eh, bojové je trochu silné slovo, scénami, přichází zklamání. Hoši totiž vypadají jako by pistole drželi v ruce poprvé v životě, což teda možná ano, ale když už mám hrát policistu, tak si nastuduju, jak mám tu zbraň držet, abych nevypadal jako idiot. Hmm, tak asi ne. A pak ta angličtina, no spíš pokus o angličtinu. Oguri, nikdy víc prosím…

 Tokyo Dogs má ale rozhodně povedený soundtrack. Skvělé instrumentálky, dobře používané a o fenomenální závěrečné písni od Exile by se daly napsat dva odstavce. Nenapíšu. Zkrátím to – je úžasná. Strýček youtube se určitě rád pochlubí…

 Doramu Tokyo Dogs bych neřadila mezi must-seen dramas. Ale pokud chcete změnu od romantiky (ano je tam taky, ale minimálně), pobavit se nad interakcí Oguriho a Mizushimy, pokochat se tokijskými sklady a vůbec zkusit něco trochu jiného, tak Tokyo Dogs rozhodně není špatná volba. A můžu zaručit, že se nestane, že byste dvě noci nespali, abyste to stáhli na jeden zátah, natolik to rozhodně netáhne. Ale už jen kvůli posledních třech minut, to stojí za to…


 
 
Počúvam: Epik High - One
 
 
06 January 2010 @ 11:48 pm

A máme tady další představení fansubberské skupiny, aby tady nebylo tak mrtvo. Tentokrát se jedná o jednu z mých srdcovek. Lidi z Doremii Fansubs mají opravdu výborný vkus na výběr dramat, teda ve většině případů. Ale i mistr tesař se někdy utne...

Tahle skupina byla oficiálně založena 27. ledna 2007 a vypustila již do světa nemálo úspěšných projektů. Zaměřují se hlavně na taiwanské/čínské dramata, ale mají na seznamu i pár jdoram. Bohužel většinu z nich teď pozastavili, protože jim chybí překladatelé. Tokyo Ghost Trip a Shigeshoshi naštěstí pokračují, i když s rychlostí vydávání tak díl/3 měsíce. Ale lepší, než drátem do oka, ne?

Tým Doremii je opravdu třeba pochválit za výborné dělané titulky. A pokud má daná série dobrý soundtrack, klipy k němu, popřípadě show, ve které se herci daného seriálu objevují - jsou ke stažení. S titulky samozřejmě. A tady nastává snad můj jediný osobní konflikt s Doremii Fansubs - rychlost vydávání. Já vím, že to všechno zabere hodně času, a že ti lidi mají svůj vlastní život a já se jim strašně vděčná, ale někdy je to na odstřel. Je pár dramat, které ukončily poměrně rychle, ale jinak - díl/měsíc je jejich norma. Což dokáže být občas vcelku ubíjející.

Z jejich práce by nikomu neměly uniknout jdoramy Hotaru no Hikari a Fuma no Kojiro. Ty taiwanské/čínské radši nevypisovat, protože jich je vcelku dost. Ale za co já osobně bezmězně Doremii miluju, je subbování všech 3 K.O. sérií. Je to tak šílené, stupidní, nesmyslné, až to ale absolutně nemá chybu. Z druhé strany to asi neskousne každý... Oni si vůbec potrpí na takové šílenosti...

doremiiscale.blogspot.com/
 
 
Počúvam: Drunken Tiger - Monster